Výstava „Světelná kompozice“

Světelná kompozice je název umělecké site-specific instalace Miroslava Lörincze v kostele sv. Vavřince v Želině u Kadaně. Přirozené světlo nelze přesně definovat, usměrnit ani kontrolovat, neboť se neustále mění – mezi ránem a večerem i ze dne na den – jak svou intenzitou, tak zabarvením. Jak se vůbec dá s něčím tak vrtkavým a nespoutaným pracovat? Jak toho lze umělecky využít? Miroslav Lörincz vstupuje do středověkého chrámu světelnou instalací, jejímž mottem je citát novoplatónského filozofa Plótina: „Dotknout se onoho světla a hledět v něm na ně samo, a to nikoliv ve světle něčeho jiného, nýbrž vidět je samo“. Plótinus považuje světlo za nejvyšší estetickou hodnotu a neefemérní element, díky němuž se vše zjevuje a nabývá plné krásy.

Miroslav Lörincz se ve své tvorbě nechal inspirovat fascinujícím přirozeným světlem a jeho nekonečným spektrem jasů. Světlo uchopil jako velmi vzácné a silné médium, které se nesnaží ovládnout, ale podřizuje se jeho přirozenému chodu. Ve Světelné kompozici autor soustřeďuje pozornost na samotné denní světlo, jeho změny v závislosti na denní době, povětrnostních podmínkách i na jemných barevných nuancích, které povětšinou nevnímáme a ani si jich nevšímáme. Jednou z ústředních idejí Světelné kompozice je všimnout si, uvidět a uvědomit si přítomnost světla jako každodenního zázraku, kterého jsme svědky. Miroslav Lörincz říká: „Světlo je podivuhodné médium, které si uvědomujeme především, když není“. V průběhu časově omezeného momentu přivede autor přirozené denní světlo z exteriéru do interiéru kostela. Do presbyteria koncentruje pomocí rozestavěné soustavy zrcadel světelné odrazy asociující raně křesťanskou mozaiku. Světelná instalace reaguje na nejposvátnější chrámový prostor jednak symbolicky, upomíná na téměř zaniklou nástěnnou malbu s christologickou ikonografií v apsidě kostela, ale také odkazuje na tvorbu mozaikové výzdoby v raně křesťanských chrámech. Autor se zabývá především šperkařskou tvorbou a designem, ovšem ve Světelné kompozici vkročil na hranici mezi užitým uměním a uměleckou instalací, kde snoubil vlastnosti esteticky krásného šperku s ideou procesuální prostorové instalace. Vytváří, stejně jako středověcí tvůrci mozaik, nástěnnou ozdobu chrámových stěn – světelnou nástěnnou šperkovnici, avšak nikoliv z drahých a hmotných materiálů, ale ze světelných odlesků.

Středověké chrámy znamenaly pro člověka minulých staletí vstup do jiného světa, do jiné skutečnosti, do jiné dimenze. Chrámový interiér, který se leskl, hrál všemi barvami a za měnícího se přirozeného světla či komíhavého osvětlení zapálených svíček jako by celý ožíval, představoval pro většinu středověkých lidí nevšední příležitost specifického vizuálního i duchovního prožitku. Středověký chrámový prostor umožňoval vnímat prolomení transcedence do běžného života i vstup do vyšších metafyzických oblastí. Prožitek uměleckého díla vycházejícího z tohoto prostředí se můžeme pokusit rekonstruovat, avšak není možné jej plně zrealizovat a doopravdy prožít jeho skutečnou minulou podobu. Miroslav Lörincz se pokusí o co nejpečlivější rekonstrukci. Vytvoří nestálou a stále se měnící situaci, kdy současný divák alespoň na chvíli zakusí moment překvapení a ohromení z nevšedního vizuálního zážitku v sakrálním prostoru.

Foto: Spolek přátel, Soňa Nováková, Petr Gajdoš